Focení miminka na Dongpirangu v Tongyeongu, až po Sebyeongwan

Fotky z hodinového focení rodiny s desetiměsíčním miminkem ve vesnici s malbami Dongpirang v Tongyeongu, v Gangguanu a v Sebyeongwanu. V Tongyeongu stojí focení 120 000 KRW, v ceně je 20 upravených fotek a 200 originálů.

Dobrý den, tady author S.
Po delší době zase přidávám článek na blog. Tentokrát je to focení v Tongyeongu na Dongpirangu. Focení tu přibývá a už ho zvládám dělat jako řádnou službu, a tak jsem pro něj rovnou vytvořil samostatný balíček.
Když už přijedete do Tongyeongu na výlet, nechte se u mě krátce vyfotit. Sice začíná být horko, ale už mám zmapované, kde jsou jaké kavárny a kde se dá co jíst.. takže když je při focení horko, dáme si krátkou pauzu a pak pokračujeme. Oproti úplně prvnímu focení v únoru je to teď opravdu plynulejší 😀

Rodiče miminka jsem už dřív fotil v Praze.
Mimochodem, i teď se mi z Prahy ozývají, ať se vrátím.. Praha je super na krátký výlet.. ale když tam člověk žije dlouho, je tam hrozná nuda, takže se vracet nemám nejmenší chuť..

Trasu si obvykle plánuji tak, abychom nemuseli do kopce.. ale do vesnice s malbami se kousek stoupá. Scházíme se totiž u nejbližšího parkoviště a odtamtud se jde nahoru. Všichni přece jezdí autem.. Při focení v Praze, na Okinawě nebo v Barceloně jsem vždycky trval na místě setkání u Starbucksu.. ale ten tady poblíž je v obytné čtvrti, takže vypadl..
Tak jsem zvolil soukromou kavárnu vedle veřejného parkoviště, jenže ta minulý měsíc zavřela.. Proto se teď scházíme ve stínu u vchodu na parkoviště.

Obyčejná fotka, jakou pořídíte jen v Koreji..
V zahraničí z toho i takhle vždycky nějak vyjde něco zvláštního.. takže mi vlastně přijde zvláštnější fotit v Koreji. Obyčejné je nejzvláštnější..

Své fotky normálně skoro nearanžuji.
Když jsem dřív fotil hodně párů, do detailu jsem určoval polohu prstů i natočení nohou, ale dnes fotím věci tak, jak jsou. U miminek tím spíš: nechám je dělat, co sama chtějí.

Miminka se na mě většinou hodně dívají.
Když fotím oslavy prvních narozenin, jednak chodím dost nezvykle oblečený, ale hlavně miminka koukají jen na mě, takže si pořád hlídám, aby fotky nebyly příliš jednotvárné.
Takže.. na oslavách prvních narozenin mám radši miminko, které řádí, směje se a dělá binec, než to hodné a klidné. Pak totiž vznikne nějaká příhoda a z fotky je něco výjimečného.

Když už jsme na Dongpirangu, pořídím jednu fotku s nápisem Dongpirang.
Na Okinawě je slunce příjemně jemné celý den, ale Korea i Evropa na severní polokouli mají společné to, že ranní slunce je dost ostré. Silné. Člověk si na něj musí pořád dávat pozor.

Při každém focení se kvůli těm vlajkám na Dongporu špatně hledá místo.
A na Dongpirangu je o víkendech docela plno. No.. není to jako v Kjongdžu, ale hodně lidí si tu po prohlídce Dongpirangu odpočine právě na Dongporu. Já ale potřebuji do záběru dostat moře před Tongyeongem, takže musím myslet na spoustu věcí.

Dřív bych si takovou fotku neuměl ani představit.. tátovi v záběru uřezávám temeno hlavy i půlku obličeje. Před 15 lety by z toho ve studiu vypukla panika.
Od té doby, co pracuji na vlastní pěst, fotím vždycky po svém.
Miminko je fyzicky mnohem menší než dospělý, takže když ho chci v záběru zvýraznit, musím to udělat takhle. Kdybych se příliš soustředil na maminku a tátu, miminko by na fotce mohlo být jen vedlejší postavou. A nesnáším, když je miminko na fotkách miminka jen vedlejší postavou.

Na mých fotkách je tak nějak hodně vidět všední život.
Liším se v tom, že fotím tak, aby si fotky zachovaly dobrou kvalitu i za 20 nebo 30 let. Chytrý telefon? Na malé obrazovce to vypadá dobře.. ale až se displeje zlepší, bude z toho nakonec fotka jako z Cyworldu. Proto je potřeba fotit velkým fotoaparátem.

Takhle si rodina prohlížela Gangguan.
Kdybych to řekl slovy, kterým by rozuměl někdo zvenčí.. asi moře před ostrovem Hansando?

Tahle fotka vystihuje Tongyeong.
Pokud bude Tongyeong o něco slavnější.. přál bych si, aby lidé podle téhle fotky hned poznali, že je to Tongyeong.
Na Koreji je dobré to, že až miminko vyroste, může se sem vrátit a vyfotit se tu znovu, a to bude opravdu výjimečná vzpomínka.

Tohle je pozadí s malbami.
Když jsem na Dongpirangu fotil poprvé, malbám jsem věnoval hodně pozornosti.. teď už si jich při focení skoro nevšímám. Miminko se musí pořád nosit v náručí, takže si rodiče cestou opakovaně na chvíli sednou a já je přitom fotím. Vstup s kočárkem do vesnice s malbami je totiž omezený. A samozřejmě je těžký i přístup na vozíku.
V Praze nebo na Okinawě jsem měl vymyšlené trasy pro kočárky i vozíky.. ale zjistil jsem, že pohybovat se v Koreji s kočárkem nebo na vozíku je překvapivě nepohodlné.

Teď jdeme ke Gangguanu. Odsud už se jde pořád jen z kopce 😀

V Gangguanu fotím jen krátce, s kotvícími rybářskými loděmi nebo želví lodí v pozadí.
Skoro každý týden tam totiž bývají představení nebo akce a je tam trochu rušno.

Poslední zastávka je Sebyeongwan.
Stojí tu hanok s největší dřevěnou podlahou v Koreji. Myslím, že sem můžete přijít i na venkovní focení prvních narozenin miminka.
Odpoledne se tu fotí příjemněji než dopoledne. Ráno jsou fotky miminka sice hezké, ale obloha v pozadí je přepálená, což je trochu škoda.

Ve všední den odpoledne je tu příjemněji než o víkendu. O víkendu je lepší dopoledne.
Na dřevěnou podlahu totiž může vystoupit kdokoli.. a o víkendu tam všichni turisté chodí odpočívat, takže je ve všední den příjemněji.

Dřevěná podlaha je tak rozlehlá, že se tu dá dobře fotit i v hanboku.
Jenže jsou v Tongyeongu nějaké obchody s hanboky? Na internetu jsem nehledal.. ale když jsem město obešel křížem krážem, žádný jsem nenašel. Asi si ho budete muset obléct jinde a přijít v něm.
Pro ty, kdo bydlí v Tongyeongu nebo v Geoje, je Sebyeongwan skvělé místo. Na rozdíl od hanok studií v oblasti Soulu a Gyeonggi je tu skutečná tradiční architektura a hlavně největší dřevěná podlaha, takže se tu dá fotit zeširoka.

Tahle fotka je ze začátku května.. Správce podlahu sice uklízí.. ale pyl se vznáší ve vzduchu celý den, takže po chvíli sezení má člověk zadek lehce zelený.

Tahle podlaha je mnohem větší než ta v Jeollajwasuyeongu a než ta v pavilonu Gyeonghoeru v paláci Gyeongbokgung. Jak jsem říkal, je to největší dřevěná podlaha ze všech dochovaných hanoků. Velký prostor znamená, že při focení máte opravdu spoustu možností.

Kupodivu jsem si všiml, že se korejské maminky při focení s miminkem rády nechávají fotit na dřevěné podlaze pod střechou hanoku. Nikdo si to speciálně nevyžádal, ale cestou jsem schválně udělal i takovou jednu fotku.

Strom vzadu je prý starý skoro 460 let. Je to symbol dlouhověkosti, a dlouhověkost je zároveň symbolem zdraví.

Nic nearanžuji. Jakmile vidím, jak si rodiče s miminkem hrají, rychle pár záběrů cvaknu.

Poslední záběry fotím u Baekhwadangu. Miminko se předtím moc nesmálo, ale na konci focení se na mě mile usmálo 😀
Přeju mu, ať vyroste zdravé. A tak jsem tuhle rodinu nakonec fotil už podruhé. Doufám, že budou další příležitosti.

Cena v Tongyeongu je pevně 120 000 KRW, dostanete 20 upravených fotek a 200 originálů. Informace k rezervaci a kontakty najdete na stránce Sarangbi Snap.