Focení na Okinawě: jak si miminko přeje

I se zmrzlinou kolem pusy: rodinné fotky z Okinawy, na kterých je hlavní hvězdou miminko

Dobrý den, tady author S.

Poslední dobou fotím bez předem připravených scén..
O tohle jsem je nežádal. Když si s dětmi hezky hrajete, sám si najdu úhel záběru a fotím podle situace. Dřív jsem se snažil řídit úplně všechno od začátku do konce, teď ale fotím děti, jak si dělají, co chtějí. Pokud do něčeho zasahuji, tak trochu do toho, jak se máma s tátou přidají k tomu, co dítě zrovna dělá. Samotné dítě je na fotce taky krásné, ale podle mě jsou hezké fotky ty, na kterých mu máma s tátou vždycky dělají doprovod v pozadí.

Obzvlášť fotky dětí jsou cennou památkou, ke které se budete vracet dalších 20 nebo 30 let, a tak si dávám záležet, abych fotil s rozlišovací schopností na úrovni 10K. Ve focení jsem dost stará škola.. Na takové focení nepoužívám zoomy jako 24-70. No.. na malé fotky na Instagram to možná stačí, ale jak už jsem říkal, aby byly krásné i za 20 nebo 30 let, musí být kvalitní od začátku.

Na takových detailních fotkách většinu znamének a jizev odstraňuji. Dřív jsem jich pár nechával, víte? Abych mohl trochu zalhat, že jsem skoro neretušoval~ Jenže dnes by se toho dalo zneužít při trestné činnosti s AI, takže teď dělám drobné změny.

Na začátku focení si mě miminko trochu všímá, ale po nějaké době už mu moje přítomnost vůbec nevadí.
Zhruba po 20 minutách to má dvě podoby.. Buď mě úplně ignoruje, nebo si mě až moc oblíbí. Většinou platí to první.

Lesklé věci se mu opravdu líbily.
Kluky hodně zajímají věci s mechanickými součástkami nebo na elektřinu, holčičky zase reagují na kulaté předměty se sytými barvami. Proto se trasa trochu liší podle toho, jestli fotím jen jednoho chlapečka, nebo jednu holčičku.

Momentka cestou

Pro někoho cizího tahle fotka nic neznamená, ale v tu chvíli se stala malá příhoda. Je to vzpomínka, které rozumí jen máma s tátou.

Často fotím takové živé záběry plné pohybu.

Postupně procházíme naplánovanou trasu. Depot Island mám rád, protože je tu spousta možností k focení.

Nesnažím se nic zvlášť aranžovat. Když fotíte hodně miminek.. dokážete zhruba odhadnout, jak zareagují, až tudy půjdou. Kolem pestrobarevné zmrzliny přece jen tak neprojdou. A já pak zachytím, jak jsou plná zvědavosti.

Hihi

Když fotím miminka.. nemyslím si, že správná fotka musí být vždycky dokonale čistá a upravená.
No.. k focení miminek přistupuji tak, že když jejich fotka vypadá úplně normálně, je to vlastně to nejméně normální.. Miminka přece ještě nevědí, co a jak, že? Takže když mají takhle zmrzlinu kolem pusy, líbí se mi to o to víc. Je to přece zábavné, ne?

Cestou do vyššího patra pořizuji jeden záběr. Ani tady jsem nic nearanžoval, jen jsem je za chůze nenápadně cvaknul.

Dá se fotit i 100% autenticky, bez aranžování.. Jenže jsme na Okinawě.. tak je potřeba pořídit i fotky, ze kterých je Okinawa znát. Přirozené fotky jsou skvělé, ale pár záběrů na památku, že tu rodina byla spolu, zkrátka musí být.

I tohle je naaranžované. Ani tady ale miminku neříkám, co má dělat 😀

Procházíme se sem a tam a já pořizuji momentky.

Tahle dárková krabice se miminku obzvlášť líbila, takže odtud mám docela dost fotek.

Protože jsou kolem auta, připomínám rodičům, aby miminko cestou pořád drželi za ruce. Tak malé dítě se může kdykoliv nečekaně někam rozběhnout.. takže je potřeba pořád dávat pozor.

Při focení miminek je vždycky potřeba myslet i na poměr velikostí a perspektivu.
Máma s tátou jsou samozřejmě větší než miminko, a když to při focení neohlídám, může na fotce místo hlavní postavy vypadat jen jako rekvizita. Právě takovým fotkám se snažím nejvíc vyhnout.

Tady auta nejsou, takže se dá i trochu běhat.
Při focení se někdy stává.. většinou u tatínků, že zůstávají stranou od mámy a miminka. Tak jim to pořád připomínám. Ať se drží u nich -_-;;

Tím, že vznikly na Okinawě, mají tyhle fotky ještě větší význam.. Ale vlastně by takové fotky byly hezké i v Soulském lese (Seoul-sup:서울숲) nebo v parku Haneul (하늘공원).

Tohle je „chůze po nebi“, kterou jsem v Praze fotil opravdu hodně.
Když je miminko malé, fotím ho takhle v náručí. Jak už jsem zmínil, když stojí vedle rodičů, v záběru se ztrácí a pozornost na fotce přitahují máma s tátou. Takže.. při focení miminek je u mě miminko vždycky priorita číslo 0. Máma s tátou jsou číslo 1, ale pokud zrovna dobře vychází jen miminko, beru rodiče klidně jen jako doprovod. Tak se musí fotit.
Pořád mám na paměti, že se výraz miminka může kdykoliv změnit a tenhle úsměv může být poslední..

Není potřeba dětem za každou cenu řídit každý pohyb. Podle mě vznikají nejkrásnější fotky miminek, když si dělají, co sama chtějí. Jen vedle nich postavím mámu s tátou a fotím.

Tenhle záběr jsem zachytil opravdu v mžiku, takže je na fotce trochu zkreslení.. ale když miminko vypadá dobře, je to OK.
I dnes jsem takhle úspěšně dokončil focení jedné šťastné rodiny.

Tak já zase vyrážím fotit. Sledujte mě dál!

U focení na Okinawě uvádím cenu 250 000 KRW za 1 hodinu ve dne a 300 000 KRW za 1 hodinu při západu slunce nebo v noci, s 20 upravenými fotkami a 300 originály, ale teď rezervace nepřijímám. Možná tam někdy znovu začnu fotit, termín ale není stanovený. Pokud k tomu dojde, oznámím to zvlášť. Teď se naplno fotí v Kjongdžu a mou základnou je oblast Tongyeongu, Geoje, Changwonu a západního Pusanu. Informace k rezervacím a kontakty najdete na stránce Sarangbi Snap.